Demokracie znamenala odstranění samozřejmosti moci. Vzala na vědomí, že
nejdůležitějším politickým problémem je, jak zabránit moci nepočetných,
bohatých nebo mocných, kteří se prohlašují za nadřazené.
Měla v lidech inspirovat pokoru vědomí, že všechno je postaveno na
pohyblivých píscích času a místa a že tudíž je rozumnější žít spolu jako
rovní, otevřeně a přizpůsobivě, za neustálé výměny názorů a tříbení
idejí. A zakotvit princip, že vláda je legitimní jen tehdy, když byla
posvěcena aktivním souhlasem zástupců vybraných samotnými ovládanými.
Tak se dají stručně shrnout základní principy demokracie australského
politologa Johna Keanea, který teorii a historii demokracie věnuje
většinu své akademické i publicistické práce vydané v už asi tuctu
publikací (včetně jedné o Václavu Havlovi), jejichž je LIFE AND DEATH OF
DEMOCRACY vyvrcholením.
Na téměř tisíci stránkách sleduje vývoj demokratických prvků od
Mezopotámie a Řecka přes středověké evropské stavovské sněmy po dnešní
státní parlamenty. Vznik a vývoj evropských parlamentů vnímá jako
událost zásadního historického významu. Moderní parlamentní demokracii
spojuje jednoznačně s duchem středověkého křesťanství, což byl „nový
způsob zacházení s politickou mocí založený na dlouhém seznamu
praktických principů“, jako právo odporovat tyranii, svolávání koncilů,
občanské petice žádající spravedlivé vládnutí, svobodný tisk, nezávislé
soudnictví, občanské volby, omezená doba vládnutí, nezávislý tisk.
Za jednu ze stěžejních událostí vývoje demokracie pokládá události
okolo popravy Jan Husa: Jednak jeho odvahu podle svého svědomí obvinit
církevní moc, že její praktiky protiřečí Písmu a prohlásit koncil, který
ho soudí, za nelegitimní. Ale hlavně následnou protestní petici stovky
českých šlechticů, která byla šokující novinkou, ale posloužila jako
model pozdějšího petičního práva občanů. To později nabralo formu
investigativního a kritického žurnalismu a stalo se základem svobody
tisku, demonstrací a stávek, čili mimoparlamentních politických práv.
To vše je zakořeněné v Ježíšově sloganu „císařovo císaři, Boží Bohu“
pocházejícím ze starozákonního principu oddělení posvátnosti od
všednosti. Určitý stupeň rozdělení a vzájemné kontroly moci existoval už
od středověku a zůstával do jisté míry přítomný i v absolutistických
režimech, než se vyvinul v plnou parlamentní demokracii. Alespoň
formální či předstírané rozdělení zachovávaly dokonce i evropské
totalitní režimy 20. století.
Evropa sice demokracii vytvořila, ale také ji několikrát pohřbila,
připomíná Keane v dlouhé kapitole „Evropský hřbitov“. Na jedné straně
předehnala svět ve fantastických technických vynálezech, zorganizovala
masová hnutí, která dokázala zrušit otroctví, zlepšit životní podmínky
nejchudších, emancipovat ženy, osvobodit národy z područí druhých. Na
druhé straně stejnou energii vložila do revolucí a převratů, které
napáchaly víc krutostí a bezpráví než všechny dosavadní absolutismy a
autokracie. Francouzská revoluce, komunismus, nacismus s fašismem. Mnohé
z nich (francouzská revoluce a komunismus) se i slovem demokracie
zaštiťovaly a předstíraly že ji nastolují, vylepšují či zdokonalují
(francouzská revoluce tomu zpočátku i věřila). A získaly si nadšenou
podporu upřímných demokratů: Painova obrana francouzské revoluce „Práva
člověka“ se stala nejprodávanějším bestsellerem své doby a vysloužila mu
čestné členství ve francouzském Národním shromáždění.
Varovné poučení z francouzské revoluce však napomohlo vzniku britského
konservatismu, postaveného na pokorném přístupu aristokracie k moci a
bohatství, upevnění tolerance a svobody jednotlivce, otevření „pohyblivé
společnosti“, která podnikavým jedincům usnadnila vzestup společenskými
třídami a i těm nejnižším třídám dala organizační práva stávkami
vymáhat zlepšení pracovních podmínek.
Výslednými společenskými a ekonomickými reformami upevňujícími
demokracii se hemžilo celé britské 19. století, jak parlamentem
procházel zákon za zákonem rozšiřující svobody a práva poddaných Jejího
Veličenstva: Právo katolíků (a později i židů) kandidovat do parlamentu,
volební právo nemajetných a později žen, testy profesionální
způsobilosti místo dosavadní urozenosti státních úředníků, tajné volby,
zákaz zaměstnávání dětí v dolech, zpřísnění bezpečnosti železnic,
povinnost firem zveřejňovat každoročně účetnictví, dostupné
zdravotnictví, povinnost obcí řídit vodu a odpad, legalizace odborů a
právo stávkovat, povinnost zaměstnavatelů kompenzovat zaměstnance na
nebezpečných pracovištích, apod..
Nově získávané svobody jednotlivců po celé Evropě se promítly do ideje
svobody národů a principu, že národy by měly právo si samy určovat svůj
osud. Vedle občanských práv vznikl pojem národní identity, který
„občanům vnukl vědomí smyslu a účelu, sebedůvěru a důstojnost a pocit
domoviny“ a měl „demokratický obsah“. Národní identita a státnost dávala
občanovi jasnější šance na osobní svobodu.
Ale pak se v nacionalismu zrodil i prvek fanatismu, povyšování svého
národa nad jiné a usilování větších národů o vstřebání, pokoření či
likvidaci menších. Ten pak ve dvou světových válkách pozabíjel 187
milionů lidí, z nichž v té druhé dvě třetiny byli civilisté. Ta vznikla
částečně proto, že po té první evropští intelektuálové ztráceli víru v
demokracii a někteří se přikláněli k fašismu, jiní ke komunismu. Mnohým
už k probuzení nepomohl ani Churchill, jehož obě války vedly k definici
demokracie jako „systému, v němž názory lidu berou vážně zástupci
pracující v institucích, které kontrolují vlády a nutí je nevydávat
hloupé zákony, systému, který udržuje v rovnováze práva a rozděluje
autoritu a v němž se musí brát v úvahu i mnoho jiných lidí a organizací
kromě vlády a jejích zaměstnanců“. A že, alespoň v Británii, panuje
široké cítění, že „lid má vládnout, nepřetržitě vládnout, a že veřejné
mínění vyjádřené všemi ústavními prostředky by mělo utvářet, vést a
kontrolovat činy ministrů, kteří jsou jeho služebníky a ne pány.“
A co s dnešní demokracií oslabovanou politickou korektností a mocí vzdalující se občanům?
Zavádět její novou formu zvanou „monitory democracy“, čili demokracii sledovací.
Neustále veřejně hlídat a pranýřovat politiky, odhalovat v nich i v sobě touhu po moci a znemožňovat její zneužívání.
Neustále si připomínat, jak je demokracie křehká, proč ji potřebujeme
neustále bránit a co by se mohlo stát, jestli ji bránit přestaneme.
Ověřovat si z dějin, že demokracie pěstuje lidský růst (duchovní i materiální) lépe než jiné systémy.
Střežit jazyk, trvat na jasnosti a srozumitelnosti a vyhýbat se pompéznímu politickému žvanění.
Udržovat si kulturu naděje místo rezignace.
Chránit práva disidentských a excentrických menšin pěstovat a zveřejňovat své ideje.
Nedocházet ke snadným závěrům a nechávat argumenty otevřené.
Vědět, že nečinností a lhostejností předáváme moc jiným, kteří nebudou hájit naše zájmy.
Nedůvěřovat žádnému povídání o absolutních pravdách, historických nezbytnostech a jediných možných volbách.
Udržovat si pokoru k dějinám, přírodě a transcendentnu a vědomí svých
vlastních omezení a nedostatků, ale nepokořovat se před vládnoucími a
odhalovat v nich i v sobě veškeré choutky po moci nad druhými.
Netoužit po jistotě, nýbrž užívat si neustálých změn a pohybu událostí. Libovat si v různorodosti a vítat kritiku.
Nečekat od demokracie dokonalý pořádek a ponechávat jí svobodu chybovat.
Udržovat v paměti minulost a na ni navazovat přítomnost a budoucnost,
ale s vědomím, že každá fáze a forma demokracie je zakotvená ve své době
a lokalitě a nedá se stejně opakovat.
Pěstovat demokracii jako nikdy nekončící cvičení v pokořování arogantních.